Živý region STRAKONICKO

Mohlo by se zdát, že o hrůzách Osvětimi toho bylo řečeno již příliš mnoho a že už není co nového dodat. Osobní příběh paní Dity Krausové (* 1929) však ukazuje, že to není tak úplně pravda – jak napsal spisovatel Ota B. Kraus: neexistuje jediný holokaust, nýbrž šest milionů holokaustů. V dnešní době, kdy pamětníků těchto událostí kriticky ubývá, se tak příběh paní Dity stává cennou částí mozaiky naší historické paměti.

Dita Krausová nazvala svůj život „životem zpožděným“. Když si měla bezstarostně hrát a ve škole objevovat nové světy, hladověla v Terezíně a starala se o zeleninové záhony, jejichž plody nebyly určeny pro ni. Místo toho, aby se poprvé zamilovala a chodila s kamarádkami do biografu, mrzla v Osvětimi na kavalci plném blech a vší a postupně přicházela o vše, co kdy v jejím životě dávalo smysl.

Rané dětství paní Dity bylo šťastné a nikterak se nelišilo od dětství ostatních předválečných dětí. Zlom nastal až s vpádem německých vojsk do tehdejšího Československa, kdy se její život začal pomalu oklešťovat. Nejbolestněji na tehdejší zapálenou školačku dopadá právě zákaz chodit do školy. Paní Dita se účastní alespoň tajného domácího vyučování a před odjezdem do Terezína v listopadu roku 1942 ještě stihne navštěvovat jedinou židovskou školu v Jáchymově ulici v Praze. V Terezíně stráví více než rok ještě v relativně snesitelných podmínkách. Stýká se se svými rodiči a babičkou, bydlí se stejně starými děvčaty; s některými z nich uzavře přátelství na celý život. V prosinci roku 1943 však pro ni začíná ten „pravý holokaust.“ Paní Dita je zařazena do transportu směřujícího do koncentračního tábora Osvětim-Březinka. Po příjezdu je i s rodiči umístěna do tzv. českého rodinného tábora BIIb. Dny tráví na bloku číslo 31 – dětském bloku – jehož vznik prosadil Fredy Hirsch a jenž se stal místem, kde probíhala tajná školní výuka a kde se organizovaly hry a jiná zábava pro děti. Tehdy patnáctiletá Dita dostala na starost pár knížek, jež se využívaly při výuce. Půjčovala je jednotlivým „učitelům“ a dohlížela na to, aby se po výuce zase všechny vrátily. Knihy byly do dětského bloku propašovány z tzv. „Kanady“, skladu zabaveného šatstva a jiných věcí, a byly mezi nimi např. Stručné dějiny světa H. G. Wellse.

Po více než šesti měsících strávených v Osvětimi prochází Dita selekcí doktora Mengeleho a je i s matkou poslána na práci do Hamburgu. Tam se sice životní podmínky trochu zlepší, ale časté noční nálety vězně vyčerpají až na dno jejich sil. Posledním zastavením ve válečném martyriu paní Dity je koncentrační tábor Bergen-Belsen, kam je těsně před koncem války i s matkou poslána. Tam zbylí vězňové společně čekají na osvobození, leč to jediné, čeho se většina z nich dočká, je smrt. Dita přežije a jen co trochu zesílí, přihlásí se jako tlumočnice britským vojákům, jimž pomáhá s výslechem zajatých německých bachařek. Poté, co její maminka nečekaně umírá, se paní Dita ve svých šestnácti letech sama vrací do Prahy.

V Praze potkává svého spoluvězně z rodinného tábora, budoucího spisovatele, Otu B. Krause (1921-2000). V roce 1947 se vezmou a prožijí spolu 53 let šťastného manželství. Politická situace v Československu se ale brzy po svatbě stává neúnosnou a mladí manželé (teď už i s prvním dítětem) se rozhodnou, odejít do nově založeného Izraele. Odchod z komunistického Československa ovšem není tak jednoduchý. Mladí manželé musí nejprve vytvořit seznam všech věcí, které si chtějí vzít s sebou, od nábytku, přes knížky až po spodní prádlo a dětské pleny, a poté ještě sehnat dostatek peněz, aby tyto věci mohli vykoupit, neboť jen tak dostanou povolení k výjezdu. Ale i přes všechny překážky nastupují v květnu roku 1949 do vlaku do Itálie, odkud se lodí dostávají do Izraele. V Izraeli na ně má čekat Ditin strýček, ten se však po jejich příjezdu neukáže. Několik prvních dní tak paní Dita s rodinou stráví v internačních táborech. Malý syn paní Dity vážně onemocní a snaha najít strýčka se stává mnohem naléhavější. Nakonec se za ním vydává manžel paní Dity a setkávají se v Tel-Avivu, kde strýček bydlí. Jeho rodina přijímá paní Ditu i s jejím malým synem a manželem srdečně a pomáhá jim v prvních krůčcích v novém světě.

První rok rodina stráví v nevelké vesničce nedaleko města Natanja na středovýchodě Izraele, kde žijí čeští emigranti, kteří jsou ochotni přijmout nové přistěhovalce. V té době žije mladá rodina doslova „z ruky do úst“. Za to, co manžel přes den vydělá, chodí Dita druhý den nakupovat. Zemědělství, kterému se ve vesničce věnují, není dostatečně výdělečné a proto se manželé rozhodnou, že se přestěhují do kibucu Givat Chajim severně od Netanji. Tam paní Dita jako všichni nováčci nejprve umývá nádobí, později uklízí společnou jídelnu a pomáhá servírovat jídlo, až se dostane k poněkud zajímavější práci, a sice do služby k místnímu ševci, jemuž pomáhá opravovat boty. Život v kibucu má svá specifická pravidla a paní Ditě se začíná pomalu zajídat. Proto se po sedmi letech s manželem a tehdy již druhým dítětem rozhodnou, že se odstěhují do Hadassim, jedné z největších středních škol a internátů v Izraeli. Tam paní Dita až do konce svého pracovního života vyučuje děti angličtinu.

Od roku 1989 žije paní Dita střídavě v Izraeli a v Praze. Přes všechna životní příkoří zůstala usměvavou, laskavou a velmi energickou osobností, jež se vášnivě věnuje malování a aktivně se účastní besed o svých prožitcích za druhé světové války jak v České republice, tak v Izraeli. Životní příběh paní Dity inspiroval španělského spisovatele Antonia G. Iturbeho, jenž jej zpracoval ve svém románu Osvětimská knihovnice (Akropolis 2013) .

­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­_____________________________________________________

Tento příběh je výtězem prvního ročníku největší dokumentaristická soutěže v ČR v kategorii 19+.

Od května do listopadu se přihlásilo do soutěže Příběhy 20. století šest set účastníků. Tento týden proběhlo slavnostní vyhlášení. Do semifinále postoupilo méně než dvě stě příspěvků, které bodovali historikové z ÚSTR, pedagogové, metodici. Finálových patnáct reportáží hodnotili novináři, dokumentaristé a zástupci organizátorů: novináři Adam Drda, Robert Čásenský, Ondřej Tolar, šéfredaktor ČRo Plus Daniel Raus a ředitel vývoje pořadů ČT Jan Maxa. Soutěž pořádají Post Bellum a Pant, partnerem jsou MF DNES, iDNES.cz, Český rozhlas a Česká televize. Příběhy babiček, dědečků, či známých ze soutěže Příběhy 20. století vypráví o Osvětimi, Sudetech, ale i o osudu řeckých imigrantů...

Další vítězné příběhy najdete na: http://www.pribehy20stoleti.cz/vitezove

Poslechněte si je v dalším dílu dokumentárního cyklu Příběhy 20. století, který vysílá ČRo Plus v neděli ve 20 hodin, následující sobotu Radiožurnál ve 21 hodin.  Přinese to nejlepší z této soutěže.

Autor: Tereza Tomášová (28 let)
Škola: FF UK
Na fotografii Edith Krausová (roz. Polachová) s rodiči, 1932