Živý region STRAKONICKO

Ne socialistické kultuře

Na území Československa se konalo cvičení vojsk Varšavské smlouvy, prezident Novotný – během projednávání zákona o IV. pětiletce – důrazně varoval před oslabováním centralizovaného řízení společnosti, Kadár a Klos získali Oscara za Obchod na korze a Franta Stárek, žák osmé třídy, zakládal kapelu Yellow Spooks – Žlutá strašidla. Psal se rok 1966 a Čuňas vstoupil na pole české kultury. Respektive do jejího podzemí, undergroundu.

Yellow Spooks byli v Teplicích, kde vznikli a působili, záhy prohlášeni za legendy základní devítileté školy U Nových lázní. Nejpozději od památného vystoupení v místním kulturáku Lipák, po kterém do třídy vrazil rozzuřený ředitel řečený Baťoh, ukázal postupně na všechny členy kapely i jejich manažera a větou: „Ty, ty, ty, ty a ty: ostříhat!“ jim na talíři předložil srdce přítomných dívek. „Byli jsme hrdinové! Holky nás chtěly a Kristýna mi vyznala lásku. Neuvěřitelný!“ vzpomíná onen manažer (a textař). Frantův osud byl zpečetěn. Měl se stát „máničkou“. A taky kulturním buditelem.

František vyrůstal v Teplicích se svojí maminkou, která byla jedinou nájemkyní velkého činžovního domu, který se díky synkovu organizačnímu talentu změnil na počátku 70. let v krajské centrum neoficiální kultury. „Jezdila tam spousta lidí z Děčína, Chomutova, Varů a pořádali sme ‚mjůzik sešn párty‘, každej přijel s hudebním nástrojem, bylo jedno, zda ho ovládá, a jamovali sme: ‚Salám je šmejd, chce se mi blejt.‘ Anebo: ‚Chomutovský ženský mají hovno cecky.‘ Prostě popěvky, který nás zrovna napadly. Řikali sme tomu ‚mjůzik haus‘. Vlasáči navíc měli štěstí, neboť až do roku 1972 řešila „problematiku volné mládeže“, jak komunisti říkali mladým, které se jim nepodařilo zorganizovat v šiku Pionýra či Socialistického svazu mládeže, kriminální policie, se kterou měli „takřka vacátkovský vztahy“.  „Pamatuju si nadporučíka Ženíška z kriminálky, ten přišel do hausu a hrál tam na kytaru Tak to vidíš, Máňo, přece sme tě lízli, poseděl, zahrál si a šel. My sme nefetovali, chlastali sme v normě, žádnej velkej bordel. Viděl, že se tam nic hroznýho neděje.“ Po roce 1972 přituhlo, neboť máničky přešly do gesce StB a ta vacátkovským komplexem rozhodně netrpěla.

„V tý době sem byl v Severočeským kraji už poměrně známej. Držel sem v ruce organizační stránku a tím pádem sem měl i pověst hlavního aktéra.“

Logicky tak následoval „kariérní postup“. V roce 1974 Čuňas odmaturoval a přesídlil do Prahy.

„Tady sem se znal s Mejlou Hlavsou a skamarádil se s ostatníma. Magor zrovna seděl, hned jak se vrátil, seznámili sme se a od tý doby sme byli organizačně spjatý. Vždycky říkal, že to byl rok, kdy se propojil sever a pražský underground. A moje role? Magor mi vždycky říkal, že sem úředník. Byrokrat undergroundu. Nechlastal sem a byl sem spolehlivej.“ 

S Magorem Jirousem je spojilo nejen pouto takřka vinnetouovského přátelství, ale i společný záměr začít vydávat časopis, který by zaplnil mezeru způsobenou normalizační likvidací kulturních periodik a svobodné kultury obecně.

„Vymysleli sme si časopis UM-Underground Magazín, Magor souběžně připravoval časopis Plastic People in the Sky. Ale v nejvyšším stupni utajení! Pak sme se shodli, že je blbost dělat dvě věci, a soustředili se na Plastic People in the Sky. Já sem z venkova přinesl komunikační síť a kontakty na androše, který v Praze tehdy vůbec nebyli. A v roce 75 sme udělali redakční radu: Stankovič, starej Němec, Věra Jirousová a s těma sme to připravovali.“

Čuňasovým trumfem, kromě nesporných organizačních kvalit a energie, s jakou své záměry realizoval, byl hlavně rozmnožovací stroj Ormig.

„Mít rozmnožovací stroj, to bylo podobný jako mít těžkej kulomet. Já sem se v Teplicích kámošům svěřil, že bych chtěl rozmnožovat. Kluci mi přivedli učně podniku Kancelářské stroje, který rozmnožováky opravoval. A on kradl součástky jednu po druhý a nosil je ke mně do sklepa, a když byl jednou mistr marod, tak propašoval válce, což je hlavní součástka, a pak se na jeden víkend v tom sklepě zamknul a v neděli odpoledne to bylo hotový. Stroj bylo samozřejmě potřeba dobře schovat, protože policajti všude rejdili. Když už sme dělali Vokno, to už sem žil v komuně Nová Víska, tak vždycky po rozmnožování přišel kamarád zedník Kečup a zazdil mašinu pod schody. Tam totiž furt chodily domovní prohlídky, i s minohledačkou pátraly po zahradě, protože věděly, že ji tam někde máme. Jenže my ji měli pod schodama s železným zábradlím, tam pípalo všechno. Kečup ji zazdil, omítnul a do čerstvý omítky pral obráceným luxem prach, až ta zeď vypadala, že tam stojí dýl než barák.“

Navzdory zajištěnému technickému zázemí časopis Plastic People in the Sky nikdy nevyšel. V roce 1976 Magora zavřeli po slavném procesu s kapelou Plastic People a Čuňas strávil půl roku ve vazbě na Borech. Následující rok byl rokem Charty 77, takže „zase nebyl čas“.

„Až v roce 78 sme si řekli, že musíme konečně začít. Přemlouvali sme Jirku Němce, aby se k nám přidal a posvětil myšlenku svojí účastí. Silvestr 78 sme slavili na Nové Vísce a došel chlast, tak sme uprostřed noci vyslali běžce na lyžích ke spřátelenýmu vinaři. Nalili sme pak starýmu Němcovi panáka, on se napil a řekl: ‚Když ste schopný na konci světa sehnat ve tři v noci chlast, budete schopný dělat i časopis. Tak já s váma do toho jdu.‘ A to rozhodlo.“ Vzniklo Vokno.

Později narozeným je nejspíš třeba připomenout, že v Československu sedmdesátých let rozhodně nebylo možné a legální vydávat tiskoviny dle vlastního uvážení. Naopak! Proto byla mantrou všech kulturních aktivistů konspirace, utajení a z toho pohříchu vyplývající i úzký dosah jejich činnosti. Franta Stárek, s vědomím vlastnictví rozmnožovacího stroje a s redakční radou tvořenou „hardkórem undergroundu“, se rozhodl netroškařit. Místo průklepáku a deseti kopií počítal ve stovkách a potřebný papír skupoval postupně po všech papírnictvích, kolem kterých projížděl. Tiskl oboustranně i s fotografiemi, výsledek tak byl ve srovnání s ostatními podzemními tištěnými výstupy naprosto profesionální. Navíc se Čuňas dobře seznámil s tzv. tiskovým zákonem, který časopis definoval jako periodikum, na jehož titulní stránce je název a číslo vydání či vročení. Za pobuřování formou vydávání časopisu byla podle socialistického práva sazba do pěti let, kdežto za pouhé pobuřování jen do tří. První číslo Vokna tak neneslo žádný název ani číslici, obálka byla rozdělena na šest stejných polí, přičemž každé se mělo zaplnit následujícím číslem. Právě fakt, že připomínala okno, dal vzniknout názvu. Vokno tak sice nebylo de jure časopis, s více než třemi sty výtisky se však stalo nejdůležitější „hlásnou troubou“ podzemní kultury v Československu.

„První číslo vyšlo v květnu 79. A v červnu sme vyrazili na spanilou jízdu, takový distribuční turné. Potřebovali sme kamarádům říct, že se stali dýlery Vokna a co z toho vyplývá. To znamená, že budou první, kdo číslo dostane, zajistí jeho distribuci a zpětnou vazbu s redakcí. Samozřejmě všechno přísně konspirační, přes spojky nebo čistý, neprofláknutý adresy.“

Trvalo pět čísel, tedy dva a půl roku, než do věci vlítla Státní bezpečnost a začala zavírat.

„Při práci na šestým čísle nás sebrali. 10. listopadu 81 pro mě přijeli. Sdělili mi obvinění z výtržnictví kvůli ‚hrubé neúctě vůči společnosti‘, kterou sem projevil vydáváním Vokna. Už to byl moc velkej podnik, než aby se to utajilo.“

Rozsudek zněl dva a půl roku vězení plus dva roky ochranného dohledu. Čuňas se snažil vězení „po vzoru sovětských soudruhů“ pojmout jako „univerzitu“.

„Ve vazbě sem se snažil učit německy. V další vazbě sem navrhl obálku Vokna a regulérní učení nastalo až na lágru. Tam sem se učil aplikovanou estetiku, co bys taky od redaktora kulturního časopisu čekal. Navíc sem se specializoval na renesanční malířství, vystřihoval si obrázky do sešitu. Jednou si ho spoluvězni půjčili na noc, myslel sem, že si chtěj honit péra, ráno přišli, jednomu frajerovi zvedli bundu a on měl na zádech vytetovanou Venuši v lastuře. A to byl jen začátek renesančního tatérství na Bytízu!“

Z vězení vyšel v roce 1984, v době, kdy v Moskvě usedl na trůn Gorbačov a českoslovenští soudruzi čekali, co že to znamená ta „perestrojka“, tedy jestli mohou zavírat, nebo ne.

„Vrátil sem se rozjetej a nabitej a do roka sem měl hotový sedmý číslo Vokna. To všechno pod ochranným dohledem, takže sem nic nemohl mít doma, protože tam chodili policajti běžně na návštěvy. Pokud sem chtěl víc jak na osm hodin jet z Prahy 6, musel sem to hlásit čtrnáct dní předem, říct, kam jedu, a tam se přihlásit na místní fízlárnu. Každej den sem musel být v deset hodin večer doma.“

Do roku 1989, kdy Čuňase opět zavřeli, vyšlo čtrnácté číslo Vokna, vznikla nakladatelská edice Vokna vydávající samizdat či skripta, pořádaly se výstavy, koncerty a festivaly, kvůli zpětné vazbě se čtenáři začaly v pěti stech výtiscích vycházet Voknoviny a – a na to je Franta obzvlášť hrdý – díky penězům Pavla Tigrida na kameru se mohl začít v roce 1987 natáčet videomagazín Vokna. Z časopisu se stala kulturní instituce, inspirace pro ostatní, důkaz, že „to jde“. 

„Naším vzorem byli Ruchovci a Lumírovci, kdy se kolem časopisu zkoncentrovala celá kulturní fronta. Podařilo se nám vlastně to samý.“

V únoru 1989 přišlo další zatčení ze stejného důvodu a se stejným flastrem. Režim už ale mlel z posledního, v kriminále byl Čuňas za celebritu, hlavně když spoluvězni zhlédli televizní dokument, který mu komunisté pod výmluvným názvem Kamelot věnovali. Do konce roku byl venku a Vokno mohlo začít vycházet legálně. Ale to už je jiný příběh.

„Majstrštyk Vokna spočívá ve stabilitě, v tom, že sem to dokázal dělat pořád stejně. Šel sem furt po jedný lajně, nepřeskakoval sem a trpělivostí a zápalem pro věc sem se stával zkušenějším a profesionálnějším. Kontinuita, to je to podstatný.“

František Stárek Čuňas (1. 12. 1952 v Plzni)

Český publicista, kulturní buditel, vydavatel a politický vězeň

Vyrůstal v Teplicích, kde se stal jednou z klíčových postav neoficiální kultury severočeského kraje

Po přestěhování do Prahy se zapojil do práce kulturního undergroundu a disentu 

V roce 1976 byl jedním ze zatčených a souzených v procesu se skupinou Plastic People of the Universe. Ve vazbě strávil půl roku.

Podepsal Chartu 77 a účastnil se jejích aktivit

Od roku 1978 vydával časopis později známý jako Vokno. Za jeho vydávání byl dvakrát odsouzen na dva a půl roku odnětí svobody nepodmíněně. Podobně dopadla i řada jeho spolupracovníků.

Z posledního výkonu trestu byl propuštěn v listopadu 1989. Okamžitě se zapojil do práce Občanského fóra.

Od roku 1990 do roku 2007 pracoval pro Bezpečnostní informační službu (BIS)

V současnosti bádá v Ústavu pro studium totalitních režimů

Projet Galerie NE

Autor: Jan Hanzlík
Foto: Jan Hanzlík

Obsah těchto webových stránek je zveřejněn pod licencí Creative Commons, typ BY, pokud není uvedeno jinak. Tato licence dovoluje uživatelům s obsahem těchto webových stránek dále pracovat a případně jej upravovat. Klikněte pro detaily: http://creativecommons.org/licenses/by/3.0/cz/