Živý region STRAKONICKO

Ne městu bez hudby

Před dvěma lety vzala buskerka Iamme kytaru, vyšlápla si s ní během jednání pražského zastupitelstva k pultíku a od plic zazpívala, co si myslí o restrikcích pouličního umění v Praze. Nebýt jí, mlčely by ulice naší metropole dál.

Do roku 2012 dělaly chodcům v historickém centru Prahy zvukovou kulisu jen rádiové odrhovačky linoucí se spolu s přepáleným tukem od stánků s klobásami a z obchodů, které turisty vytrvale mystifikují, že matrjoška je český vynález. Dnes od kýčů, uzenin a komerce odvádí pozornost živý jazz, folk, šansony, romská i středověká hudba. Muzikanti, bublináři, žongléři, mimové - prostě všichni, kdo rozdávají kolemjdoucím radost svým talentem, provozují tzv. busking. Jeho první dámou je pětadvacetiletá zpěvačka Iamme Candlewick, která se jakožto členka občanské iniciativy BuskerVille zasadila o to, že se pražský veřejný prostor otevřel živému umění po vzoru ostatních evropských měst. 

K hraní na ulici přičichla před třemi lety ve Spojených státech, kde má busking hluboce zakořeněnou  tradici – chodníky a parky se tam jen hemží výřečnými rappery, tanečníky nebo jazzovými bigbandy. „Ke konci studia na vysoké škole jsem se vydala na stáž kousek od Chicaga, kde jsem si hned první týden koupila kytaru, naučila se pár akordů a začala vystupovat. V Americe je to jednoduchý - vyřídíš si povolení a během jednoho dne můžeš hrát, jen pošleš úřadu esemesku, že na to jdeš tehdy a tehdy. Co se hudby týče, byl to nejlepší půlrok mýho života. Okamžitě jsem se nabalila na lidi, co dělaj muziku, a na kytaru jsem se díky každodennímu styku s profíkama naučila neuvěřitelně rychle,“ vzpomíná Iamme a potvrzuje, že ulice je líheň a nejlepší konzervatoř talentů, ze kterých se při troše štěstí (pokud o to tedy stojí) mohou stát hvězdy jako z Boba Dylana, Joan Baez, Becka, Glena Hansarda nebo mladého britského písničkáře Eda Sheerana – ti všichni vyrostli pod otevřeným nebem s kytarou na krku. 

Zapikolovaná radnice

Když se Iamme vrátila domů s vidinou pokračování své vášně, zjistila, že vyřízení povolení je v Praze tak absurdně problematická procedura, že ji podstoupí jen vytrvalec. Vyhláška ukládala buskerům žádat každý měsíc na odboru dopravy o svolení hrát na jednom ze tří míst určených pro busking. Po vyplnění formulářů následovalo několikatýdenní čekání a poté zpravidla zamítnutí žádosti bez udání důvodu. Zahraniční buskeři, objíždějící bez problémů celý svět, byli tudíž z pražských ulic automaticky vyloučeni. Kdo si troufl nařízení obejít a hrábnul do strun, riskoval tučnou pokutu za žebrotu a zabavení nástroje. „Strávila jsem půl roku v Indii, projela Blízký východ a celou Evropu, ale neznám město, kde by byl takovej problém,“ komentuje nedávný stav Iamme, která se do Prahy vrátila v době, kdy probíhal Svátek hudby - jediný den v roce, kdy muzikanti směli vyjít do ulic (celosvětová akce vznikla v roce 1982 ve Francii). „Přijela jsem s americkým kamarádem Frankem, který z toho byl u vytržení a tvrdil, že přesně takhle si Prahu představoval. Když druhý den navrhl, že si zase půjdeme zahrát, řekla jsem: No, dneska už si nezahrajeme, dneska už se nemůže.“  

Iamme se spojila se třemi členy inciativy BuskerVille, kteří Svátek hudby organizovali, a společně se pustili do intenzivního jednaní s úřady. Oslovili magistrát a zástupce Prahy 1 a vyslechli si nespočet planých příslibů. „Tvářili se, že to řešej, ale nikdo to ve skutečnosti neřešil. Bylo vidět, že nám chtějí vyjít vstříc, ale jsou zapikolovaný v tom systému. Každej z nich má pocit, že má omezený pravomoce. Chopili jsme se toho tedy sami, nastudovali jsme, který města dobře fungujou a proč, a předložili jim návrh toho, jak to u nás může vypadat.“ Když po roce a půl bezvýsledných zasedání a meetingů konečně získali spojence v radní Alexandře Udženija, která začala vést komisi pro veřejná prostranství, přišlo osudové pozvání na jednání zastupitelstva, kde měla inciativa přednést před primátorem Bohuslavem Svobodou, jak pokročil stav věci. „Musela jsem vystoupit tak, aby si to zapamatovali, chytili se za nos a uvědomili si, co je to za debilitu a jak je jejich uvažování absurdní. Říkala jsem si, že jsou dost chytrý, aby pochopili, když se sami chytěj na svůj lep. Nechtějí povolit umělce na ulici? A co když jim zahraju jako umělec uprostřed tý nudy, jaká tam panuje, kdy všichni zívaj nebo spěj a nikdo nikoho nevnímá? Zahraju jim a oni mi zatleskaj.. to je jasný. A když mi zatleskaj, tak si uvědoměj, že by se jim třeba líbilo vidět něco podobnýho, až půjdou znuděný do práce,“ popisuje Iamme zrod písničky, která 24. listopadu 2011 prolomila ledy.  

Pražské pouliční jaro

Kouzlo zafungovalo. Zastupitelé se probudili, zatleskali a za tři týdny zpěvačka dostala osobní dopis s poděkováním a příslibem, že se začne něco dít. A dělo se bleskově – 1. března 2012 nastala pro buskery totální svoboda. Zkušební rok bez jakýchkoliv omezení, překřtěný na „pražské pouliční jaro“, měl ukázat, kde to skřípe, aby mohla být zavedena smysluplná restrikční opatření. Praha rozkvetla, vyrojili se vynikající čeští hudebníci a k vidění byly i výborné kapely ze zahraničí, které se v Praze zastavily při svých turné. Na novém režimu začala ale parazitovat i individua kazící buskerům pověst - žebráci, kteří si uvědomili, že s píšťalkou u pusy nebudou vykázáni, a jedinci bez talentu, kteří zkoušeli, jestli jim někdo hodí peníz za opilecké poskakování na jedné noze. Na magistrátu se navíc vršily stížnosti na hluk, a v květnu 2013 proto vstoupila v platnost nová vyhláška, která zakázala hudební produkci na dvaceti místech (bohužel jsou mezi nimi i ideální buskerské lokality s čilým turistickým ruchem, jako ulice Na příkopě nebo Ovocný trh). „Celou tu vyhlášku i Etický kodex buskera jsme v podstatě sepsali my (Já tu práci udělám a ještě jim za ní zaplatím. Dost fikaný, že?). Snažili jsme se, aby byla co nejbenevolentnější, ale museli jsme přistoupit na kompromis, takže ve finále je těch omezení víc, než jsme si představovali. Vadí nám například, že je povoleno hrát jen čtyřem hudebníkům najednou. Naopak doporučení nehrát dýl než hodinu a půl na jednom místě a v 21h začít balit jsou naprosto v pořádku.“ 

Písnička s otevřeným koncem    

Busking coby součást přirozené kultury spoluvytváří jedinečný genius loci města, vyvolává komunikaci mezi lidmi, kteří se náhodně setkají na jednom místě a mohou si zdarma užít koncerty kapel, za něž by v klubu zaplatili stovky korun. „Ulice není jenoduchej prostor na hraní - je to terén, kde musíš zkoušet zaujmout. U nás na to lidi zatím nejsou zvyklý a bude trvat spoustu let, než se to usadí. Až tu budou hrát jen dobrý muzikanti, bude Praha víc pro lidi, který se nebudou bát se přidat nebo nahlas říct, jestli se jim to líbí nebo ne. My jen doufáme, že se to bude zlepšovat a ne zhoršovat. S každým koncem sezóny se budeme tetelit, abychom příští rok mohli hrát. Můj strach je o to větší, že čekám dítě, a nebudu se už moct v takový míře věnovat BuskerVillu a psaní nějakejch preambulí. Vzhledem k tomu, že poslední rok jsme BuskerVille řídili v podstatě ve dvou s Daliborem Zítou, kterej si taky potřebuje odpočinout, se bohužel obávám, že když to neuděláme my, neudělá to nikdo,“ dodává smutně strážný anděl pražských buskerů.

Dva dny po rozhovoru se v médiích objevila zpráva o chystané změně vyhlášky. Radnice chce, aby pouliční umělci museli o povolení k produkci žádat na úřadu. Ten by do dvou dnů posoudil, zda si vystoupení povolení zaslouží nebo ne, což by opět znamenalo komplikaci pro zahraniční buskery, kteří Prahou projíždějí. Kdo řekne NE tentokrát? 

Iamme Candlewick (Andrea Knotková) *1988

Hudebnice, buskerka, instruktorka jógy, tlumočnice

Jejím otcem je hudebník, psycholog a spisovatel Pjér la Šéz. Většinu dětství prožila s matkou v zahraničí. Vystudovala anglistiku na FF UK, vlastní několik certifikátů z angličtiny, včetně lektorského výcviku CELTA, a úspěšně dokončila instruktorský jógový výcvik v Indii v Dharamsale. Učí angličtinu, tlumočí, překládá a spolumanaguje smíchovské studio Bindu Yoga

Skládá autorské písničky, hraje na kytaru, klavír a ukulele. Cestovala a buskovala ve Spojených státech, Indii, Izraeli, na Blízkém východě a v téměř celé Evropě. Pravidelně koncertuje v Praze a na letních festivalech.

V roce 2011 se připojila k iniciativě BuskerVille a pomohla legalizovat pouliční umění v Praze.

Podílí se na organizaci Svátku hudby v Praze, který každoročně připadá na 21. června.

V roce 2013 vydala album I Am You, na jehož financování se podíleli její fanoušci prostřednictvím crowdfoundingového portálu Hithit.cz. 

Projekt Galerie NE
Autor: Veronika Koloušková
Foto: Jana Kusalová

Obsah těchto webových stránek je zveřejněn pod licencí Creative Commons, typ BY, pokud není uvedeno jinak. Tato licence dovoluje uživatelům s obsahem těchto webových stránek dále pracovat a případně jej upravovat. Klikněte pro detaily: http://creativecommons.org/licenses/by/3.0/cz/.