Živý region STRAKONICKO

Ne strachu v sukni

Kdo z nás by vyměnil teplé místečko v kanceláři nebo prakticky kterékoli bezpečné zaměstnání za život na cestách, ovšem ne po turistických destinacích a resortech, ale po zemích, které se mohou „pyšnit“ nálepkou: „Jen na vlastní nebezpečí.“ Kolik takových dobrodruhů znáte? Nebo jinak? Kolik znáte takových odvážných žen? Seznamte se s mladou investigativní fotoreportérkou Jarmilou Štukovou-Kovaříkovou, které chybí to, co je pro ženy tak charakteristické – strach.

To, že Jarmila bude investigativní novinářkou, asi v útlém mládí úplně netušila. Její cesta se prakticky ubírala jiným směrem. V divadle existují dvě kouzelná slůvka: „kdyby“ a „jako“. Takže kdyby se věci nestaly tak, jak se staly, tak by dnes byla dost možná produkční v nějakém divadle a pracovala by pro továrnu na sny, kde se vyrábí ona kouzelná „jako“. Namísto toho Jarmila ukazuje, jak je to ve světě doopravdy, bez příkras a úniku.

Tato cesta si ji našla takřka sama. Už někdy během studií na pražské DAMU začala pociťovat, že „divadýlko“ asi úplně dělat nechce, přijala nabídku od Marka Vítka a Radana Šprongla a začala pro jejich novou společnost dělat holku pro všechno. Oni hodně jezdili po světě a točili dokumenty o Afghánistánu, Iráku, Gruzii a ona kromě toho, že jim zařizovala víza a dělala produkční, zjistila, že ji to ohromně zajímá. O to, co se děje ve světě, se zajímala už dřív, ale teprve tehdy poznala, jak moc. 

Netrvalo dlouho a odjela na svou první velkou cestu do Indie, kde také připravila svou první reportáž na téma HIV pozitivních lidí. Pak následovala nabídka z Lidových novin, čímž začala její několikaletá škola žurnalistiky. Spadla do toho zkrátka rovnýma nohama. Jezdila po celé republice, dostávala ke zpracování naprosto odlišná témata a stále více fotila. 

Poté přišla práce pro image banku, kde se musela naučit opravdu rychle exponovat a stejně tak rychle pracovat s clonou a časem. Od módních přehlídek fotila přes rukotřas na vládě také největší kapučíno na světě. 

Jediné, co muselo přijít, bylo zjištění, že by si Jarmila ráda sáhla na to, co je za hranicemi České republiky, na to, o čem denně čte a co sleduje v médiích. Od té doby je na volné noze, témata pro reportáže si vybírá sama a pak je prodává. Reportáže na zakázku dělá jen málokdy. Procestovala celý svět, byla například v Kongu, na Haiti, v Afghánistánu a do některých zemí ji osud zavedl dokonce vícekrát, například do Etiopie nebo do Kambodže. A právě její fotografie z cest a reportáží ze světa nejednou získaly jedno z nejprestižnějších ocenění pro fotografy a novináře – Czech Press Photo. 

Strach nemá šanci

Nejezdí plánovaně pouze do oblastí, které jsou nebezpečné, to není její cíl, ale na svých cestách se s nebezpečím setkala a v ohrožení života se ocitla už nesčetněkrát. Strach popisuje jako pocit, který se sice na chvilku objeví, ale stejně jako se objevil, zase zmizí. A to i v případech, kdy byla v pásmu Gazy a kousek od ní vybuchla bomba, která zabila čtrnáct lidí. Nebezpečí ovšem číhá naopak spíše na místech, která bývají obecně považována za bezpečnější než například Afghánistán. „Když jsem dělala reportáž v Las Vegas, kde by to nikdo nečekal, tak jsem šla na úplnou periferii, protože tam lidi v rámci krize zůstali ve stanech. A to jsem člověk, kterej nepřijde na místo a nezačne drtit obrázky a cvakat. Já tam přijdu, s lidmi se pobavím, samozřejmě se jich zeptám, protože každej má právo říct, že focenej bejt nechce, a v tom případě ho nefotím. Takže jsem se tam takhle procházela a pak jsem šla pryč. Ovšem čapli mě černoši a málem jsem dostala do kožichu. Naštěstí jsem jim utekla – nějak se ve mně všechno vzedmulo a zdrhla jsem jim. Ale to jsem měla fakt staženej zadek, to jsem se klepala, protože si myslím, že by to nebylo hezký.“ Stejně tak asi nebyly hezké ani další zážitky, které má Jarmila za sebou. Většina z nás by to po nich zkrátka zabalila a na další podobnou cestu už prostě nevyrazila. Fotoaparát by schovala do futrálu a vytáhla by ho jednou měsíčně na procházku kolem Vltavy. V Jarmilině případě ani omylem. Ona svou práci miluje natolik a nedokáže si bez ní představit život, že ji jen tak něco nezastraší. 

Samozřejmě se nabízí otázka, že přece musí existovat nějaká země, kam by prostě nejela, kam by se jet bála. Ale asi opravdu ne, protože Jarmila výhledově odjede opět do země, o které se v současné době opravdu nedá říci, že je bezpečná. „Určitě hodně nebezpečnej je Afghánistán, protože odešly koaliční síly a Taliban se s největší pravděpodobností vrátí k moci. Samozřejmě mám trošku staženej zadek, ale mě ty země a ta témata tak zajímají a tak strašně tam toužím jet, i když jsem tam třeba už byla, že ten strach je prostě menší. Nebo ten pocit, že to riziko je tam veliký, tak je upozaděný tou touhou po poznání. Takže si to uvědomuju, ale doufám, že se nic nestane. Takže přemejšlím, do jaký země bych nejela... Kdyby bylo někde zajímavý téma, byť by to byla nějaká hodně nebezpečná země, tak bych tam stejně asi jela. Takže asi nic by mě nepřimělo nejet.“ 

Nadto je Jarmila prostě šťastná povaha, nebo možná právě díky své povaze může tuto práci vůbec vykonávat. Ona si totiž pamatuje jenom to dobré. „Negativních zkušeností bylo hodně, ale já si je skoro ani nepamatuju. Když si vzpomenu na tu kterou zemi, tak mi okamžitě vyvstávají příběhy lidí a obrazy z tý země, jak vypadá.“ 

Hroší a husí kůže

Toto povolání je vesměs považováno za mužské a je také pravda, že se v tomto oboru mezi muži víceméně pohybuje. O tom, že musí mít hroší kůži, aby kolikrát sama ustála téma, které zpracovává, naprosto nemůže být pochyb. Ačkoli je pacifista, kdyby bylo zapotřebí a někde ležel kalašnikov, glock nebo samopal, věděla by, jak ho použít. To však neznamená, že by Jarmila dokázala zahodit srdce a přestala být ženou. Hroší kůži prostě jen vystřídá kůže husí. „Když jsem byla v Oděse, kde jsme fotili malinký kluky, který fetujou a žijou tam na ulici, tak to když jsem je viděla poprvý, tak jsem si fakt sedla a brečela jsem hodně, protože mi jich bylo strašně líto. Voni byli úplně mimo, a když mi řekli maminko a začali ke mně natahovat ruce, no tak to vůbec, to jsem opravdu nezvládla.“

Jarmila si pro své reportáže vybírá především sociální témata, velmi často s ženskou tematikou. Dostává se tak do blízkosti ženám, které se nám mohou zdát vzdálené. Ale nejsou jiné. Všechny mají strach, různé druhy strachu. Kromě toho, jak hodně se ženy dokážou bát o své děti a co pro ně dokážou udělat, si Jarmila ze světa přinesla ještě jeden smutný poznatek. I dnes mají ženy stále důvod bát se znásilnění, a to v míře, která je pro nás Evropany naprosto nepředstavitelná.

 „V Kongu se ženy bojí znásilnění. Protože podle statistik tam každou hodinu znásilní šestačtyřicet žen. A to od úplnejch dětiček, který mají třeba půl roku, po ženy velmi staré. A teď to bude znít hrozně, ale kdyby je alespoň jenom znásilnili, humánní způsob znásilnění je sice nesmysl, ale voni jsou ochotný jim třeba do vagíny nakopat větev. A nejhorší je, že ta žena je pak vypuzena z vesnice, ačkoli nemůže za to, že ji chytnou nějaký Hutuové, který tam žijou gerilovým způsobem života a chtějí vesničany především decimovat. A chtějí je udržovat ve strachu. Kongo je plné nerostného bohatství, je tam například coltan, co máme všichni v mobilech. A kdyby samozřejmě náš západní svět chtěl, tak se celá ta válka a občanské nepokoje dají vyřešit lusknutím prstu. Kdyby tam poslali vycvičený vojáky, tak si to ti Hutuové fakt rozmyslí. Jenomže problém je v tom, že nám zápaďákům se hodí, aby tam bylo takovýhle prostředí a aby to bylo takhle zdecimovaný. Proč? Protože pak je samozřejmě výhodnej obchod právě s těma nerostnejma surovinama. Něco jinýho je to číst a něco jinýho je to vidět na vlastní oči. Když jsi na tom místě, tak se pak za nás často stydíš. Tak si řekneš, my jsme fakt takový prasata v rámci byznysu, a že všechno je jenom byznys a politika. Když ti to takhle někdo řekne, tak si myslíš, to jsou klišé, ale pak si uvědomíš, že to tak je. A to musím říct, že mám husí kůži.“

Klapky na očích

Rozhodně není jedním z těch novinářů, kteří jdou přes mrtvoly a fotí a fotí, a to bez ohledu na morálku. Jarmila zůstala ženou, jak je to jen možné, a to, co se děje okolo ní, jí není lhostejné a moc dobře si uvědomuje, jak je důležité, abychom o tom také věděli, protože žít v dnešním světě s klapkami na očích, aniž bychom se zajímali o to, co se děje za naší rodnou hroudou, je prostě krátkozraké, a to pohodlí se nám nemusí vyplatit. „Takovej ten nezájem o to, co se děje jinde, je prostě špatnej. Protože i když to bereš čistě ze sobeckýho důvodu, tak v rámci migrace a toho, jak se svět rozpíná a kam se uchyluje, tak se nás to velmi týká. Žijeme na jedný zeměkouli. A hlavně naše holky moc nerodí. V afrických a muslimských zemích je úplně normální, že má žena třeba dvanáct patnáct dětí, to není nic neobvyklýho, ale ta země už není schopna je pobrat, takže k té migraci bude docházet.“ 

Potřeba ukazovat svět, jaký je, ji přivedla na myšlenku vdechnout život projektu One Blood, na kterém participuje spolu se svým mužem Andrejem Štukem a v němž sledují subkultury v problematických oblastech a chtějí tak bořit pocity široké veřejnosti, které se k těmto zemím pojí. I v těchhle problematických krajinách žijí zajímaví lidé. Je úplně jedno, kde člověk žije. Všude jsou lidé stejné krve. 

Jarmila Štuková-Kovaříková (*1979 v Praze), fotografka

Tři roky působila v Lidových novinách jako reportérka pro Magazín. Poté dva roky fotila pro ISIFA/GETTY IMAGES. Nyní je fotografkou a reportérkou na volné noze.
Fotografii nikdy nestudovala, a přesto získala několik ocenění Czech Press Photo:
2009 – čestné uznání v kategorii Každodenní život – Utopeni v soli – dělníci vulkanického kráteru v jižní Etiopii,  
2009 – jako první žena v historii získala i Cenu diváků – více než 2000 hlasů,
2010 – 1. místo v kategorii Reportáž – Život po zemětřesení – fotoreportáž po zemětřesení v Haiti.
Se svým mužem Andrejem Štukem se věnuje projektu One Blood.
Málokdy dělá reportáže na zakázku. Většinou si témata vybírá sama a pak je prodává.

Projet Galerie NE

Autor: Anna Ribanská
Foto: Alexander Dobrovodský

Obsah těchto webových stránek je zveřejněn pod licencí Creative Commons, typ BY, pokud není uvedeno jinak. Tato licence dovoluje uživatelům s obsahem těchto webových stránek dále pracovat a případně jej upravovat. Klikněte pro detaily: http://creativecommons.org/licenses/by/3.0/cz/.