Živý region STRAKONICKO

Ne všemu, co stojí v cestě snům

Zakladatel a šéf kadeřnického salonu Joshua má své životní motto zvěčněné na levačce –barevný výjev z Alenky v říši divů. Ano říká svým snům a ne všemu, co jim stojí v cestě. Když jste začátkem devadesátých let vstoupili do vyhlášeného lazebnického doupěte jménem Joshua, místo ruky vám místní floutek podal jointa a následně si pohrál s vaší hlavou tak, že jste se cestou domů modlili, aby vám rodiče nezmalovali zadek do barev odpovídajících vaší nově zářící kštici. Pestrobarevná číra, dredy, výstřihy všeho druhu – ulítlosti se meze nekladly.

Progresivní studio pro mladé vzniklo z nouze jako jediná alternativa ke konzervativním kadeřnictvím, jejichž vrcholným odvazem tehdy byly trvalá a melír. Salon se rozjížděl v žižkovském klubu Propast, druhou štací byla zadní část obchodu Mystic Skates ve Štěpánské, třetí Karlín. U jeho zrodu stáli kluci, kteří o kadeřnické učiliště ani nezavadili – frontman kapely Wohnout Matěj Homola a absolvent Střední školy polygrafické, squatter Lukáš Černý. „Moje první cílový stanice po otevření hranic byly logicky Berlín a Amsterdam, protože tam to žilo. Po Berlíně běhala hromada vytuněnejch pankáčů, inspirace jako blázen. V místních krámech jsem nakoupil barvy a začal si sám dělat vlasy. Kamarádům se to líbilo a začali po mně chtít, abych je ostříhal nebo jim umotal dredy. Podnikat v tomhle oboru nebyl můj plán, ale spontánně to vyplynulo,“ říká zakladatel salonu, jehož veškeré tehdejší vybavení, ať už to byly střepy z rozbitých zrcadel, či rozvrzané stoly nebo židle, pocházelo z popelnic a kontejnerů.

Vypadat jinak a čelit předsudkům Lukášovi nikdy nedělalo problém. „Pro mě je výzva ty lidi přesvědčit, že jejich první dojem je mylnej. Extrém byl, když jsem coby potetovanej chlápek s barevnejma vlasama začal trénovat šestiletý fotbalisty na vesnici plný pupíkatejch chlapů v montérkách. Tam to cejtíš, že jsi pes z jiný smečky, a rodiče mi první měsíc nevěřili ani ň. Po čase zjistili, že je to trochu jinak,“ vzpomíná sedmatřicetiletý táta dvou teenagerů, který na třídní schůzku bez rozpaků nakráčí s tyrkysovým čírem.

S dnešní Joshuou, která od roku 1996 sídlí v hale Bohemians na Vinohradech, by už hygienik neměl sebemenší problém. O hlavy klientů pečuje parta špičkových profesionálů, extravagantní divočina se realizuje spíše okrajově a za ostříhání zaplatíte mnohonásobek původní ceny. Přesto salon neztratil nic ze svého nezávislého ducha a uvolněné atmosféry. „Mám nahraný archivní výstup z televize, kde na otázku, koho u nás stříháme, odpovídám: „Pankáče, skejťáky a občas přijde někdo starší, třeba kolem třiceti.“ V těch osmnácti byl pro mě třicátník starej. Dneska je to náš typickej klient – člověk, kterej si může dovolit dát za kadeřníka kolem dvou tisíc korun měsíčně, ale zároveň si drží styl, má to v hlavě svobodnějš nastavený a nebaví ho chodit do salonu se zlatejma klikama,“ říká Lukáš, který se dnes stará o chod, reklamu a marketing salonu. 

Zásady, přes které nejede vlak, platí v Joshue dvě. V provozovně, na webu i na propagačních materiálech najdete výhradně vizuály vlastní výroby. Když Lukáš posílal přednímu výrobci kosmetiky, s jehož výrobky salon pracuje, katalog s fotografií krvácejícího Ježíše, nabídli mu padesátitisícovou dotaci s podmínkou, že fotka zmizí. „Řekl jsem jim, ať si ty prachy strčej do prdele, že ji tam bezpodmínečně chci. Stejně tak nestojím o jejich pologovaný stolky, stojánky a cedule, který mám sice zadarmo, ale to si radši vyrobím svůj nerezovej stoleček, kterej mě bude stát deset tisíc, než aby můj salon vypadal jako dalších šedesát. Pracuju s jejich materiálem, protože je fakt super, ale to neznamená, že si to budu lepit na čelo. Prostě se zásadně neprosazuju skrz značku, kterou používám.“ Druhé pravidlo? Kouření marihuany zákazníkům povoleno. „Dole na place se nehulej brka ani cigára, nahoře na baru ano,“ říká šéf týmu, který by rozhodně „nestajloval“ mítink komunistické strany a s klientem, který by si poručil vystříhat hákový kříž, by nekompromisně vyrazil dveře.  

Zatímco v práci určuje pravidla on, mimo ni se rezolutním ne nevyhne. „Rozhodný ne je reakce na každej telefonát od nějakýho zasranýho pojištovacího agenta, kterejch mám za měsíc desítky. Jedinej případ, kdy se dobrovolně uchyluju k drobnýmu kompromisu, je vztah,“ směje se Lukáš, který má jasno v tom, že kariéře neobětuje rodinu ani sebe. Práce už dávno není střed jeho světa a po několika cestách do Asie se odhodlal ke kroku do neznáma – prodal auto, motorku a stěhuje se na indonéský ostrov Bali, odkud bude minimálně rok řídit podnik na dálku. „Nechci, aby moje děti vyrůstaly v partičkách v parku. Ať jsou na prkně ve vlnách, na sluníčku a žijou mezi lidma, který se smějou. Mám to tu rád, mám práci svejch snů, ve který jsem úspěšnej, jsem pánem svýho času, baví mě to, a přesto doháním sám sebe. Je to ne zdejšímu životnímu rytmu a způsobu života, kterej mi připadá padlej na hlavu. Nechci ho žít a už vůbec nechci, aby ho žily moje děti. Navíc mě začíná tlačit i pocit, že vyrábět lidem hezký vlasy je povrchní,“ vysvětluje a v hlavě se mu pomalu začíná líhnout další sen – sen o kadeřnictví na pláži Indického oceánu. A jsme zpátky u Alenky. „Život je o snech a sny jsou od toho, aby sis je plnil. A splnit si můžeš skoro všechno.“ 

Lukáš Černý (* 1975)

V roce 1994 studio založil společně s Matějem Homolou jako punkový salon.

Oblíbené: moto, sk8, lyže, surf, fotbal, camping, cestování, asie, chilli, sauna, umění, móda, foto, design, rodina, thc, sex, pes, adrenalin, Modrý samet, Vlasy, 1984, Pulp fiction, čokoláda, twl...toho by se našlo...

Neoblíbené: nácek, komouš, kdyby, ryby, chyby, Velký bratr

(Zdroj: www.joshua.cz)

Projet Galerie NE

Autor: Veronika Koloušková
Foto: Jana Kusalová

Obsah těchto webových stránek je zveřejněn pod licencí Creative Commons, typ BY, pokud není uvedeno jinak. Tato licence dovoluje uživatelům s obsahem těchto webových stránek dále pracovat a případně jej upravovat. Klikněte pro detaily: http://creativecommons.org/licenses/by/3.0/cz/.