Živý region STRAKONICKO

Za to, že po únorovém převratu v roce 1948 převáděl uprchlíky přes hranice na Západ, byl odsouzen na 14 let vězení a nucených prací, kriminál opustil na podmínku v únoru 1964.

Ing. František Šedivý se narodil 2. července 1927 v Zadní Třebáni. Za 2. světové války byl v roce 1942, po heydrichiádě, vyloučen ze studií na reálce. Roku 1944 byl pracovně nasazen v továrně Junkers (přesněji v její pobočce na území protektorátu). Tehdy se jako spojka přímo zapojil i do protinacistického odboje.

„V továrně se vyráběly součástky do letadel typu Junkers a do střel V-1 a V-2, takže zpravodajská služba se o to zajímala," vzpomíná František Šedivý a popisuje, jak do lesů nedaleko Přílep, kde se ukrývala skupina napojená na zpravodajce, nosil z továrny zprávy. Po prozrazení skupiny ještě stačil doručit varování, po kterém odbojáři uprchli jinam. Jeho práce spojky tak skončila: „Pak jsem byl ještě přesunut na zákopy, kde jsem strávil poslední dva měsíce války."

Po válce měl František možnost dostudovat, odmaturoval v jedenadvaceti letech v roce 1948. Krátké období relativní svobody právě končilo. Nastoupil sice ještě na vysokou školu obchodní, ale společenské poměry se už rychle zhoršovaly: „Tu a tam už někoho zavřeli, už i někoho popravili. To v nás vzbuzovalo všeobecný odpor. Uzavřely se hranice."

Rozhodl se, že se zapojí do odboje: „Pomáhali jsme lidem, kteří museli pryč. (...) Přechody jsem sám neorganizoval, ale jednou za mnou přišli, jestli bych nedoprovodil jedny starší manžele. Že neznají Šumavu a neumějí chodit v lese."

Šedivý sice tehdy žádnou cestu přes kopečky neznal, ale našel si ji: „Tehdy jsem několikrát vyjel na Šumavu, nalezl svou trasu a použil ji. Manžele jsem převedl. Pak jsem dostal zprávu od rodiny, že přešli." Šlo o nějakého vojenského důstojníka, jméno však František z bezpečnostních důvodů neznal.

Druhý přechod byl složitější, šlo o mladou ženu se dvěma malými dětmi: „Když se nad tím dneska zamyslím, bylo to strašné riziko a naprostý nesmysl i z mé strany. Já jsem cestu znal a věděl jsem, že půjdu tiše, ale jak půjdou ostatní? Znovu jsem si ověřil zvířecí stezky, po kterých jsem chodil, ale vedly taky bažinou. Jedno dítě nesla ona, jedno já. Cesta trvala skoro pět hodin a já musel totéž ujít ještě zpátky, než se rozední, a nenápadně přijet domů, aby se to maminka nedozvěděla. To bylo v roce 1949."

Další žádost o přechod přišla téhož roku na podzim, ale Šedivý už si kvůli množství vojáků a sněhu nebyl jist bezpečností. Přechod odložil až na jaro, kdy si šel znovu ověřit průchodnost stezky: „Udělal jsem pár kroků do hlídaného koridoru za ostnatý drát, kde platilo - střílí se bez vyzvání a na dlouhou dobu se zastavil. Zezadu jsem byl krytý a díval se dlouho dopředu. Viděl jsem, že tam někdo sedí. Tak jsem rychle vycouval a zmizel.“ Tím František Šedivý s přechody definitivně skončil. 

Další žádost o přechod přišla téhož roku na podzim, ale Šedivý už si kvůli množství vojáků a sněhu nebyl jist bezpečností. Přechod odložil až na jaro, kdy si šel znovu ověřit průchodnost stezky: „Udělal jsem pár kroků do hlídaného koridoru za ostnatý drát, kde platilo ‚střílí se bez vyzvání‘ a na dlouhou dobu se zastavil. Zezadu jsem byl krytý a díval se dlouho dopředu. Viděl jsem, že tam někdo sedí. Tak jsem rychle vycouval a zmizel." Tím František Šedivý s přechody definitivně skončil.

Působil pak v odbojové skupině, roku 1952 byl zatčen a odsouzen na 14 let. Prošel Mírovem a mnoha lágry jáchymovské oblasti: ústředním táborem, táborem C, táborem L - tzv. Věží smrti, Bytízem a Vojnou. Propustili ho na podmínku v únoru 1964.

Autor: Adam Drda (adr)

Foto: Post Bellum

Pořad: Příběhy 20. století

Stanice: ČRo Plus

Čas vysílání: neděle 20:10; repríza na Radiožurnálu sobota 21:05

Délka pořadu: 50 minut