Živý region STRAKONICKO

Václav Podestát vystudoval Institut výtvarné fotografie Svazu českých fotografů v Praze a Katedru fotografie na FAMU. Učí na Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě a působí jako kurátor v Muzeu a galerii severního Plzeňska.

Fotografuje od roku 1978. Ve své volné tvorbě se zpočátku zaměřoval na krajinné motivy a zátiší, později na minimalistické kompozice s výtvarně působivým využitím světel a stínů (cyklus Prostory, 1984–1986). Od poloviny 80. let se věnuje zejména dokumentární fotografii (sociologicky zaměřené soubory o životě na vesnici, cyklus Lidé z Porty, soubor o náboženských slavnostech a cyklus Život beze snů o životě mentálně postižených dětí z let 1986–1987). Nejznámější je jeho subjektivně dokumentární soubor černobílých snímků Lidé (vznikající od roku 1989), v posledním desetiletí také barevný cyklus Privátní příběhy. V roce 2017 mu vyšla v pražském nakladatelství KANT autorská kniha S andělem uprostřed davu. Jeho fotografie jsou zastoupeny v řadě sbírek jak v České republice, tak v zahraničí. Loni měl autorskou výstavu v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze.

V tichém pulsu

Po výstavě černobílých fotografií Černobílé dny, která byla letos k vidění v galerii KUPE v Opavě, nabízí Václav Podestát návštěvníkům Blatenského fotofestivalu soubor barevných fotografií, jehož základem je cyklus Privátní příběhy, který vzniká zhruba od konce přelomu nového tisíciletí. Autor v něm nerezignoval na dokumentární fotografii, jen ji divákovi nabízí v jiném módu.

Můžeme se ptát, jestli jsme v čase virtuálního prostoru ještě schopni nahlédnout na kulisy reálného světa tak, jaký je ve skutečnosti? Barevné fotografie ukazují nejednou obrazy v dalších obrazech, pozorované lokality a zachycený děj mohou vyvolávat pochybnosti, zda jde o vědomou simulaci fotografované scény a naznačeného útržku dějů. Nejednoznačnost perspektivy, tonální barevná střídmost má diváka vést k přemýšlení o nově potkávané realitě, jejíž přesycenost nejrůznějším balastem hmotného dostatku destruuje původní přirozenost. Obrazové metafory divadla života rozvíjí touhu poznávat svět, protože život je krásným snem. Soubor má u diváka rozvíjet jeho přirozenou touhu po iluzivní procházce současné společnosti. Přes pozorované absurdity autor ctí původní finesy fotografie, její schopnost věrného zrcadlového přepisu. Fikce v realitě? I tak můžeme Podestátovy fotografie číst. Zvláštní konstelace potkaných dějů v nejistém čase.