Živý region STRAKONICKO

Pan MVDr. Miroslav Vondřička, legenda československého a českého basketbalu, se v pátek 10. dubna zúčastnil jako divák final 4 basketbalistek, kde ženy ZVVS USK Praha zvítězily a postoupily do nedělního finále. Jde o mimořádný úspěch našeho basketbalu, protože se to podařilo po dlouhých sedmi letech. Pana Vondřičky jsme se zeptali na nejčerstvější dojmy.

Pane Vondřičko, jak hodnotíte utkání, která jste viděl, a vůbec celé pojetí uspořádání a jeho význam.

M.V.: Jednoznačně pozitivně. Viděl jsem obě páteční utkání, takže mohu srovnávat nejen výkony jednotlivých týmů či hráček, ale předvedené výkony celkově. Současný basketbal je velice tvrdý, razantní a dynamický a tento trend se nyní týká i soutěží žen. Naše družstvo se mi líbilo především kvůli vynikající obraně, soupeřky docílily pouhých 49 bodů, ale zejména kombinační hrou a spoluprácí všech hráček na hřišti i na lavičce. Opravdu jsem po první polovině zápasu nečekal, že v závěru budeme jednoznačně lepší.

Jak se Vám líbila nově otevřená hala a jaká byla atmosféra mimo hřiště?

M.V.: Hala se mi líbí moc. Jezdil jsem tam mnohokrát v minulosti a v posledních letech jsem měl obavy, jestli se halu podaří obnovit. Myslím, že to podařilo uspokojivým způsobem, když uvážíme stavebně technické těžkosti, které způsobila stavba tunelu Blanka.

Ještě na dokreslení atmosféry. Když jsem přicházel k hale před druhým, tedy naším utkáním, viděl jsem už z dálky, že mnohé bývalé reprezentantky, jako třeba Anna Součková-Koznamová, Hana Brůhová-Peklová, Zdena Látalová a jiné jsou v zajetí basketbalových možná že, nejen fanoušků, ale prostě diváků, kteří mají stará vydání časopisu Stadion nebo vlastní památníky nebo sportovní deníky a žádají naše úspěšné reprezentantky o podpisy a cení si chvíle v jejich přítomnosti.

Moc mě potěšilo, že se nezapomíná. O to více mě dojalo, když se titíž lidé po chvilce vrhli i na mě. Měli časopisy z roku 1992, kdy jsem se jako reprezentační trenér zúčastnil OH v Barceloně a s naším skvělým týmem jsme dosáhli na 6. místo. Zavzpomínal jsem na vypětí, které jsme s děvčaty a s celým týmem prožívali i na chvíle euforické po vítězných zápasech.

Ze všech těch lidí jsem cítil takovou úctu a obdiv, že mi nezbylo nic jiného, než si tyto chvíle užívat spolu už ne s děvčaty, ale dámami basketbalistkami. Když mě a moji ženu pak ještě srdečně zdravily naše „strakonické" hráčky Geislerová, Vrančič a Kastanek, nemohlo to být už lepší.

Ještě jedna otázka na závěr. Když jste se tam tak dobře cítil, máte v plánu navštěvovat tyto akce častěji?

M.V: Ano, zůstávám tak neustále ve styku se současným basketbalem i se s ním trápím. Člověk se má stále čemu učit. Když mě do Prahy zvou nejen moje dcera a zeť, ale velmi srdečně i předseda České unie sportu a prezident České basketbalové federace JUDr. Miroslav Jansta, budu takové akce rád navštěvovat častěji. Pokud to půjde.

Po zápase jste jel domů?

Ne , na sobotu ráno mně pozvala Machule (Hanka Horáková) na trénink dětí a tak jsem se tam šel ještě přiučit. Byl jsem tam s naší Kaluží (Evou Blažkovou) a slíbila mně ukázku driblingu na našem soustředění. Naše děti se mohou těšit.

Takže si nedáte pokoj?

Zatím to neplánuji.

Připravil a Foto Jan Škrle